Milí čtenáři,
uplynul červen a my můžeme svobodněji dýchat. Každý z nás je minimálně jednou očkovaný a tak se můžeme opět rozletět do světa anebo aspoň více času být ve společnosti blízkých a známých. Výbor spolku se rozhodl netrávit čas v místnostech, ale venku, kde nejsou infekční pravidla tak přísná. Činnost jsme zahájili 6/5 v lesoparku u vodárny hraním discgolfu. Pak následovala vycházka v Praze 9/2. A v červnu byl nabitý program. Zahájili jsme první letošní schůzí v autobusové čekárně. Pro mnoho členů, poděbraďáků, to bylo úplně nové místo. Tam jsme sdělily nejbližší plány pro červen a září. Nařízení vlády se měnila s týdne na týden a bylo třeba udělat nová rozhodnutí.

První letošní výlet jsme absolvovali na Kunětickou horu. Většina účastníků si splnila dlouholetý sen a zároveň poznala krásné moderní a historické město Pardubice. Zájezdem do středočeského kraje 18. – 20.6. jsme slavili náš první třídenní zájezd po dlouhé době. Výlet podle Sázavy – Posázavskou stezkou – vyhlídka na Štěchovice a Rokycany – Muzeum demarkační čáry. Vůbec nám nevadilo, že jsme nesplnili původní plán kvůli Covidu protože jsme si našli program náhradní. Druhý den zájezdu si část vyšla na nejvyšší horu Brd Tok 865nm a druhá část na Svatou horu a do dolu Anna. Obě skupiny se setkaly v obci Obecnice a odtud jely společně do Rožmitálu pod Třemšínem. Tam jsme si večer vyslechli krásný pořad o Janu Jakubovi Rybovy včetně varhanní hudby.
Poslední den jsme se zastavili v březnickém zámku, v Tetíně, kde mám průvodce vysvětlil dávnou historii Kroka a jeho tří dcer Kazi, Tety a Libuše. Po krátké prohlídce Berouna jsme se zastavili u Velké Ameriky. Bylo dusno a většina účastníků zájezdu byla hodně unavena. Proto jsme si prohlédli lom jen z jedné strany a pokračovali do Poděbrad.
Poslední schůzku jsme měli v Neumannových sadech, kde si všichni vyzkoušeli discgolf a jeho různé varianty s fotbalovým míčem nebo florbalovým míčkem a holí.
Kdo se chtěl bavit a poznávat něco nového, měl dostatek příležitostí. V tomto duchu budeme pokračovat v poprázdninovém období.

Naše plány na léto, podzim a zimu 2021
30. srpna - 3. září 8. relaxační pobyt s psychomotorickými cvičeními
21.zář Zájezd do Polska
23.zář Setkání
2.říj Sportovní den seniorů
7.říj Setkání
9. říj. 9. podzimní test fyzické zdatnosti
13.říj Vycházka Praha 10/1
15. - 17.10.2021 Zájezd do jižních Čech
21.říj Setkání
11.lis Setkání
21/11 až 25/11 Lázně Bukfurdo
25.lis Setkání
9.pro Vánoční besídka
Změna termínu vyhrazena
Na každou akci budou posílány upoutávky v předstihu.
Pokud máte ještě zájem se zúčastnit relaxačního pobytu a lázní v Maďarsku, urychleně se přihlaste u E. Kárníkové tel. 774506620
Naše tvorba
HLEDÁNÍ KLUKOVSKÝCH LET
Při putování po vlastech českých jsme se s manželem rozhodli, že si uděláme výlet na Slovensko do Kremnice. Tam manžel jezdíval jako chlapec, před necelými padesáti lety, ke své milované babičce, kterou miloval a dodnes o ní s láskou a úctou hovoří.
Když jsme se ocitli na náměstí v Kremnici, celý se rozzářil a snažil se najít uzenářství, kam chodíval babičce pro špíček. Ten musel být pěkně tenoučký, jinak to nebylo ono. Uzenářství jsme našli, špek tam neměli a vůbec to uzenářství vypadalo dost smutně. Ale hned naproti jsme objevili další uzenářství, špíček tam měli a mě napadlo, co budeme dělat se špekem v tom vedru? Manžel si začal vybírat, z mého pohledu to nebralo konce, tak jsem paní prodavačku zasvětila do jeho představ, jak má špíček vypadat podle babičky.
Paní uzenářka přivolala svého muže uzenáře a ten nám přinesl krásný tenoučký domácí špíček, který mého muže uspokojil. S uzenářovými jsme poklábosili o všem možném, stýskali si, že už není co bývalo a jak se doba změnila.
Další plán bylo najít krámek, kam se chodilo pro báječné škvarkové placky.
Po krámku ani stopy, takže se škvarkové placky nekonaly.
Prochodili jsme Kremnici křížem krážem a všude se mému muži vybavovaly vzpomínky. Tam, kde stával babiččin dům, dnes stojí panelák. Potůček, který tekl přes babiččinu zahrádku, tam zurčí dodnes. Taky jsme objevili starou jabloň a původní rybíz. To bylo radosti, že ještě něco zůstalo, co mu připomnělo mládí.
Muž navrhl, abychom vystoupali na protější kopec, kudy si zkracoval cestu na vlakové nádraží a také touto cestou hnával husy na pastvu. Samozřejmě jsem souhlasila, mně se tohle poznávání moc líbilo. A tak jsme tiše a mlčky šlapali do kopce. Ta příroda kolem byla nádherná a byl by hřích tenhle přírodní chrám rušit slovy. Až jsme došli do místa, ze kterého bylo vidět, kde stával babiččin domeček. Muž vzpomínal, jak mu babička mávala, když šel na vlak, někdy ho chodila vyprovázet, ale to nebylo takové ploužení, jak jsme šli my. Ta si to prý pěkně metelila. Za chvilku jsme došli na palouk, kam chodíval pást husy.
“Třeba najdeš ještě ten kámen, na kterém jsi sedával“ řekla jsem.
„Ne, nic nenajdu, takové jako to bývalo. Všechno se změnilo a já jsem zestárnul“ řekl můj muž a vzal mě okolo ramen. Já nevím, jestli měl z toho
výletu v duši smutek nebo radost, ale myslím si, že od obojího trochu.
Jedno vím zcela určitě, že já svá “ ztracená dívčí léta“ hledat nepůjdu. Byla bych z toho asi smutná. Bude lepší poznávat místa nová a těšit se z nich než na starých místech hledat, co je dávno pryč.
Sněža Růžičková