V prvním zářijovém týdnu jsem se zúčastnila relaxačního pobytu v penzionu Mája v Josefově Dole, pořádaného Spolkem pro aktivní život v Poděbradech. Z informačního letáku jsem sice předem věděla, že půjde o pobyt sportovního rázu s pestrým programem, realita však naprosto předčila mé očekávání. Sešla se skupina lidí ve věku 65 až 80 let, která pod vedením organizátora akce Pavla Kárníka a fyzioterapeutky Mileny Fialové prožila v přátelské a pohodové atmosféře pět nádherných a smysluplných dní.

Každé ráno jsme před snídaní nastartovali organismus rozcvičkou na louce s ranní rosou a dopoledne pak bylo vyplněno sportovní činností. Při hodině cvičení s využitím prvků jógy, pilates apod. jsme si protáhli a procvičili snad každý sval a kloub v těle. A aby toho pohybu nebylo málo, na cvičení s cvičitelkou navázal se svým programem Pavel Kárník a do oběda jsme se pod jeho vedením věnovali psychomotorickému cvičení s různými pomůckami a náčiním a také různým týmovým hrám v tělocvičně nebo v přírodě na louce. Při některých zápasech bylo až komické, k jaké soutěživosti jsme se nechali strhnout. Hráli jsme s nasazením a elánem, jaký by nám mohli závidět i někteří o dvě generace mladší. Škoda, že nás při sportovní činnosti neviděly naše dospělé děti a vnoučata. Asi by se hodně pobavily a zasmály, ale určitě by byly rády, jak živě a s chutí se v našem věku umíme bavit a k čemu všemu se necháme vyprovokovat.
Odpoledne jsme podnikali pěší túry po okolí. Navštívili jsme v krásném prostředí Jizerských hor a za příjemného slunného počasí Josefodolskou vodní nádrž, přes Mariánskohorské boudy jsme došli k Protržené přehradě a také jsme vylezli na Tanvaldský Špičák a přes Mariánskou horu se vrátili do Josefova Dolu. .Denní trasy byly 5 až 12 kilometrové trasy zcela postačující. Pro některé méně zdatné ženy byl například výstup na Tanvaldský Špičák přímo vzhůru pod lanovkou zážitek. Cesta byla v jednom úseku strmá a hlavně hladká, takže jsme ho některé zdolávaly doslova po čtyřech. Musel na nás být vskutku komický pohled, ale naštěstí jsme žádné diváky neměly, takže nám to bylo jedno. Na vrcholu jsme však byli všichni odměněni krásným výhledem na Albrechtice, Josefův Důl, hřebeny Jizerských hor a Krkonoš a také Ještěd. Nejhezčí výhled byl ze skalního útvaru na vrcholku Špičáku, na který se ovšem muselo vylézt po kovovém žebříku, ale trochu námahy za tak nádherný výhled stojí. A my se umíme za námahu odměnit i jinak, třeba ledovou kávou se šlehačkou, teplým jablečným závinem či jinými pochoutkami v restauraci na vrcholu Špičáku. Při zpáteční cestě do Josefova Dolu přes horní část Albrechtic na Mariánské hoře jsme byli nadšeni přírodou a pohledy na krásná zákoutí a udržované roubené chalupy. Naše nadšení trochu zmírnila místní paní, která nás zaslechla a posteskla si, že když v zimě zapadnou sněhem, nebo naopak když pak sníh taje a všude je břečka, pro místní to tak romantické není. To je prostě daň za bydlení v nádherné přírodě.
Náš poslední výlet byl do továrny na výrobu hraček Detoa, spojený s exkurzí do provozu a s návštěvou muzea. Byl to takový milý návrat do minulosti, protože s jejich dřevěnými hračkami jsme si všichni hráli jako děti, hrály si s nimi pak i naše děti a dnes dělají radost i našim vnoučatům. Prostě jsou krásné a milují je všechny generace. A vidět zblízka jak vznikají, je hezký zážitek. Po návštěvě továrny a muzea se většina účastníků vrátila z Jiřetína do Josefova Dolu přes Bukovou horu a to byla poslední túra našeho pobytu. Na Bukové hoře vedla cesta kolem skalního útvaru Čertova komora. Váže se k ní pověst o místním kováři, který zaprodal duši ďáblu výměnou za vyučení se čarodějným kouskům.
Po večeři jsme měli každý den ještě různé soutěže a hry, při kterých jsme si trochu procvičili, jak jsme na tom s logikou třeba při testech s čísly a se slovy, se znalostí České republiky apod.
Pobyt skončil a my máme na co vzpomínat a můžeme se těšit, že se zase někdy setkáme na některé z dalších akcí.