Zvolit tento kraj naší krásné vlasti byla učitě ze strany Ing. Kárníka dobrá volba. Já osobně jsem byla v Plzni coby šestnáctiletá dívka a jsem moc ráda, že jsem mohla navštívit tentokráte Plzeňský Prazdroj. Byla to pro mne příjemná premiéra jako pro mnohé ostatní z našeho početného zájezdu a to hned první den třídenního výletu po plzeňském kraji.
Sympatická průvodkyně s námi prošla většinu autentických míst, kde vznikla legenda či symbol plzeňského ležáku Pilzner Urquell a ochotně odpovídala na všechny naše otázky. Seznámili jsme se s historiií a tajemstvím výjmečného ležáku, který se zde vaří od roku 1842.Viděli jsme historickou a současnou varnu. Ve stáčírně se plní ležák do láhví, PVC lahví a plechovek. Kapacita je 120 tisíc láhví za hodinu. Navštívili jsme expozici surovin, které jsou výhradně českým produktem. Pro výrobu našeho světového piva je používán žatecký chmel tzv. červeňák, měkká voda stáčená nedaleko Plzně a ze sladu. Prohlídku jsme ukončili ochutnávkou nefiltrovaného a nepasterizovaného piva Pilzner Urquell čepovaného přímo z dubových ležákových sudů. Před odjezdem ze závodu jsme zavítali do dárkové prodejny. Mnozí z nás zakoupili dárkově balené pivo či jiné suvenýry. Podstatné je říci, že v loňském roce by Plzeňský Prazdroj prodán Japonsku. Čekala nás další prohlídka s průvodkyní Martinou, s kterou jsme vyrazili z náměstí Republiky, které je jedním z největších v Evropě. Náměstí zdobí historické budovy včetně Radnice v renesančním stylu, zajímavé pozlacené kašny a katedrála sv. Bartoloměje, kde věž je nejvyšší kostelní věží v celé České republice, měří 103 metrů. Vedle katedrály stojí Morový sloup postavený v roce 1681 jako výraz díků za mírný průběh morové epidemie. Prošli jsme okolo divadla postavené v roce 1902 v secesním stylu a Velké synagogy. Uprostřed velikého parku jsme zrakem spočinuly na stále populární dvojici Spejbla a Hurvínka, vytvořených z kovu, které si musel každý vyfotit nebo pohladit. Jsou to miláčci i mého dětství.
V odpoledních hodinách jsme stihli ještě zajet na krásný lovecký zámeček Kozel, který je postaven v novorenesančním stylu. Zámek byl postaven jako letní a lovecké sídlo hraběte Jana Vojtěcha Černína z Chudenic. Ten působil jako nejvyšší lovčí království českého na dvoře císaře Josefa II. Stavba zámku proběhla v letech 1784–1789 pod vedením architekta Václava Haberditze. Výsledkem byla přízemní obdélníková budova s vnitřním nádvořím. V devadesátých letech 18. století přibyly do areálu čtyři další objekty, a to jízdárna, kaple, lokajna a konírna. Autorem těchto staveb byl architekt Ignác Jan Nepomuk Palliardi. Hrabě Jan Vojtěch Černín byl za svůj život dvakrát ženat. Poprvé s Josefinou z rodu Thun-Hohenstein a podruhé s Eleanorou z Hackelbergu. Ani jedna z manželek mu však nedala mužského dědice, a tak tato větev Černínů vymřela po meči. Před smrtí hrabě odkázal svá panství prasynovci Kristiánu Vincenci Valdštejnovi. Jeho rod hospodařil na Kozlu až do roku 1945. Poté byl zámek zestátněn. Zámek je vybaven převážně rokokovým a klasicistním nábytkem z konce 18. století. Expoziční trasa seznamuje návštěvníky s životem tehdejší šlechty. Nechybí tradiční lovecký či pánský kuřácký salonek, ale také zde můžete navštívit např. hudební kabinet, empírový salónek či mistrovsky vymalovaný společenský sál. Dále se na zámku nachází divadlo ještě s původními kulisami, které nechali postavit kolem roku 1830 Valštejnové. Prohlédnout si tu můžete i neobvyklé servisy keramiky ve tvarech zeleniny, zvané holičská fajáns. Výmalby místností jsou prací Antonína Tuvory. Budova jízdárny po rekonstrukci v šedesátých letech 20. století slouží jako výstavní síň či sál pro společenské akce. Zámkem Kozel nás provázela sympatická průvodkyně Saša . Z jejího podání výkladu jsem pochopila, že tento zámek je bezesporu její srdeční záležitostí.
V tento den jsme nachodili docela hodně kilometrů a tak většina z nás byla ráda, když nás pan řidič odvezl na místo našeho odpočinku tedy večeře a noclehu. Hotel „Ibis“ se vytyčuje na kraji Plzně a splňoval pro všechny i ty nenáročnější podmínky.
